Listopad 2006

lito ...

30. listopadu 2006 v 17:31 | I´m dying ... |  my feelings ...
mne je to tak lito ...
ze jsi ted na icq a ja ti nemuzu napsat ... nevim, co bych ti psala ... ze za mesic mas narozky a ja je loni slavila s tebou ... a letos nebudu ... ze bude silvestr, o kterym jsi mi loni psal ... a letos nebudes ... a ze bude 5. ledna ... toho se bojim nejvic ...
proc to porad tak boli? ...
... myslis na me nekdy? ...
prala bych si te potkat ... jako tenkrat na zastavce ... cejtit kazdej kousek tvyho tela ...
jak je mozny, ze ani jeden clovek neni jako ty? ani v nejmensim se ti nikdo nepodoba ...
neverim, ze nic necitis ... jenom ... porad dost dobre nechapu ... proc i ty malicky kousicky nadeje nicis ... proc?
cekam ...
jestli se dockam? ...
pevne doufam ...
ta svine nadeje porad nezmizela ...

... sny? ...

24. listopadu 2006 v 13:38 | I´m dying ... |  my creations
Proc dalsi noc
divka do tmy se diva
Proc dalsi noc
nerada usina
Premysli,
kam se dal dat
zda-li odejit ... a zapomenout ...
ci zustat stat ...
Horici svice
Na stole stoji
Knot dohoriva ...
divka se boji ...
Zavira oci,
prichazi sny ...
Jiz nema v ocich slzy ...
je stastna ...
alespon v noci ...
Rano se probouzi
a nenavidi svet ...
Chce zpatky do snu,
vsak hlasi se o slovo svet ...
Plny strachu, nenavisti ...
ponizeni a slz ...

vztek ...

20. listopadu 2006 v 20:46 | I´m dying ... |  my feelings ...
tywe sem tak rozcilena ...
pripravuju se na ten obor uz dva roky .. vsechno uz davno umim, mam povinnou cetbu, vsechno ... a oni ho proste neotevrou ... ja se zblaznim, fakt ... :(
a nejhorsi na tom je .. ze to je zase dalsi hrebik do rakve ... dalsi obrovskej sen, kterej nevysel ... dalsi plany, sny, kousicek, kterej me pohanel dopredu ... a trosku jsem se tesila na budoucnost ...
napada me, co jsem provedla, ze nemuzu bejt stastna ...

today ...

10. listopadu 2006 v 21:13 | I´m dying ... |  my feelings ...
9 mesicu ... dneska ...

nothing

10. listopadu 2006 v 4:08 | I´m dying ... |  my feelings ...
nesla jsem spat ... nechci dalsi sen ...
nejdu do skoly ... nemam silu se zase jenom divat ...
nejak me to posledni tyden vsechno nici ...

Té chůvě

10. listopadu 2006 v 1:48 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Té chůvě
Té chůvě, na kterou jste pro cit žárlívala
a která spí své sny pod drnem jako skála,
té bychom měli snad dát na hrob aspoň květ.
Vždyť mrtví snášejí tak mnoho, mnoho běd!
Když Říjen studený, ten kleštič starých stromů,
jim vztekle zafičí kol mramorových domů,
tu musí lidi mít za bezcitné až strach,
že pěkně v teploučku spí doma v peřinách,
co oni, kostlivci, za spánku červy žráni,
bez druhů v postelích a milých povídání,
necítí ve tmě nic než sněhy zimy tát
a dlouhé století den za dnem odplývat,
a aniž přátelé či jejich živí milí
nahradí cáry stuh, které jim z věnců zbyly.

Kdybych ji uviděl, když syčí polena,
jak u mne na křeslo si sedá, blažena,
kdybych ji zastihl v zlý večer prosincový,
jak si v koutku pokoje si nahrbena hoví
a vážná, na chvíli pryč z věčné postele,
mě střeží mateřsky, mne, dítě dospělé,
co jenom mohl bych té zbožné duši říci,
zře z důlků bez očí jí slzy kanout lící?

Já v duchu stále zřím

10. listopadu 2006 v 1:47 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Já v duchu stále zřím
Já v duchu stále zřím tu vilku na předměstí,
náš milý bílý dům, ač malý, plný štěstí,
sádrovou Venuši a starou Pomonu,
svou nahost halící do houště záhonu,
a slunce, které se tak oslnivě leskle,
když večer za oknem se dívalo přes sklo,
jak oko dokořán na nebi všetečném,
na naše večeře, za kterých mlčel jsem,
svou září svícovou nám zlatíc ze západu
šerkové záclony a prostřený stůl vzadu.

Jedné kolemjdoucí

10. listopadu 2006 v 1:46 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Jedné kolemjdoucí
Ulice kolkolem hřímala se stonem,
když, majestátná strast, vhalená v róbu černou,
mne žena míjela a rukou přenádhernou
tlumivě houpala vlečkou i festónem.

Na noze sochy šla se vznešeností svou
a já jsem pil a pil, jak blázen hnaný biči,
v sinavém oku tom, kde uragány klíčí,
fascinující žal a rozkoš vražednou.

Blesk... a pak tmoucí noc! Prchavá kráso bledá,
jež jsi mne vzkřísila pohledem létavic,
cožpak tě uzřím zas až ve věčnosti leda?

Jinde! A daleko! Pozdě! Snad nikdy víc!
Vždyť nevíš, kamže jdu, - já, kam tvůj únik vlá,
ty, již bych miloval, ty, jenžs to věděla!

Slepci

10. listopadu 2006 v 1:46 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Slepci
Jsou hrozní, duše, hleď! Jak loutky chodíce,
za chůze nejisté se směšně vznášejíce,
jak náměsíčníci vpřed nastavují líce
a hrouží bůhvíkam své temné zornice.

Oči, kde dávno již nic z Boží jiskry není,
dál k nebi zdviženy, jako by patřily;
je není viděti se chýlit na chvíli
a s hlavou svěšenou jít v snivém zamyšlení.

Tak procházejí tu tou nekonečnou tmou,
v níž věčné ticho má svou sestru neplodnou.
Ó město, co tvůj svět kol řve a zpit se šklebí,

až k trýzni roznícen tvým vilným šílením,
já, hleď, též vleku se, a tupější jich, dím:
"Co to jen hledají ti všichni slepci v Nebi?"

Sedm starců

10. listopadu 2006 v 1:45 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Sedm starců
(Victoru Hugovi)

Ó město zástupů, kde za dne sny si bloudí
A přízrak jen tak tak, že chodce nesmete!
Tak jako mízy všude mystéria proudí
Úzkými žlaby šedé metropole té.

Kdys za jitra, když teskné domy pouliční
Mha prodloužila výší mnohonásobnou,
Že zdály se jak zaplavené břehy říční
A - (dekorací aktérově duši podobnou) -

Špinavou šerou žlutí prostor zatopila,
Šel jsem jak hrdina, v svých nervech zchladlý žár,
V rozmluvě s duší svou, jež se již unavila,
Předměstím otřásaným koly těžkých kár.

Tu náhle stařec, jehož mastně žluté cáry
Měly touž barvu jako nebe deštivé,
Jehož zjev žebráka by žádal milodary,
Nebýt v těch očích jisker zloby štítivé,

Se namanul. Měl zorničky jak namočeny
V žluči, ač v žilách krev tím okem zmrazoval.
Jeho vous ježil se jak končíř nabroušený,
Takže se Jidášovu zcela podobal.

Ne ohnut, ale zlomen sotva poskakoval,
Nohy a páteř pravoúhle zkoseny,
A těžkou holí podobu svou dokresloval
Na směšnou posunčinu, pochod zmetený.

Čtvernožce nebo žida s třemi pazourami.
Tak se to ve sněhu a blátě potácel,
Jako by mrtvé rozmačkával svými křámy,
Ne divák kosmu netečný, spíš nepřítel.

Stejný šel za ním; kníry, hůl i hřbet a zraky,
Každý tah říkal, že je z téhož inferna,
Dvojčátko stoleté, ten přízrak křivolaký,
Bok po boku se ztráceli v tmu bezměrna.

Jaký to mrzký osud chce mě ponižovat
Či který komplot zlý mě na mušku si vzal?
Co minutu jsem sedmkrát zřel opakovat
Děsného starce, jenž se zmnožoval.

Ať ten, kdo vysměje se mému rozrušení
A nepocítí mráz bratrské úzkosti,
Uváží jen, že přes svůj zmar a porušení
Ty hnusné stvůry měly cosi z věčnosti!

Nezemřev, byl bych mohl hledět na osmého,
Podoby kruté, výsměšné a prokleté,
Fénixe tmy, syna i otce vzájemného? -
Raději zády k infernální smečce té!

Rozjitřen jako opilec, jenž vidí dvojmo,
Vstoupil jsem, zavřel, v citu pochmurném,
Nemocen, zkřehlý, s duší horečnou a bolnou,
Poraněn tajemstvím a tímto absurdnem.

Nadarmo rozum klíč to najít usiloval,
Matoucí bouře metala ho tam a sem,
Duch tančil, tančil, jako starý škuner ploval
Bez plachet v moři bezbřehém a obludném!

Alchymie bolesti

10. listopadu 2006 v 1:45 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Alchymie bolesti
Ten, Přírodo, tě strojí v jas
a onen v čerň tě přiodívá.
Co o životě jedněm zpívá,
o smrti druhým šeptá zas.

Neznámý Herme, druhu bdělý,
ty, který jsi mě děsíval,
jsem jako Midas, bájný král,
ten alchymista neveselý.

Já zlato v sprostý kov, jaks chtěl,
a nebe v peklo měním, žel;
v rubáších, které tvoří mraky,

zřím ostatky mi drahých těl
a v modrých výších nad oblaky
jim stavím velké sarkofágy.

Touha po nicotě

10. listopadu 2006 v 1:44 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Touha po nicotě
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání,
Naděje, nítící svou ostruhou tvůj vznět,
tě nechce sedlat již. Lež, oři, váháš hned,
když vidíš překážku a máš se dostat za ni.

Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!

Ach, tebe, duchu mdlý, přestavší tolik běd,
nemůže přivést již svár ani láska k plání!
Buď sbohem, polnice a flétno plná lkání!
Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!

Mně Jaro nevoní, byť hýří, samý květ.

A nelítostný Čas mě hltá bez ustání
jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led,
a já se dívám s hůr, zře na kulatý svět,
a nehledám si v něm již nikde pelech ani.

Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?

Posedlost

10. listopadu 2006 v 1:14 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Posedlost
Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, Moře! Skoky tvé a ryk
sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,
jímž chrlí neštástník své spílání a vzlyk,
já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó Noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci
mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!
Neb hledám červa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,
kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi
bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.

Spleen III

10. listopadu 2006 v 1:13 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Spleen III
Když, víku podobno, se spouští nebe siné
na ducha, který lká, až k smrti rozteskněn,
když nám kruh obzoru, který se kolem vine,
dští noci smutnější, tmou černající den,

když náhle ze světa se stává vlhká cela,
kde jako netopýr se vznáší Naděje,
svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá
a hlavou tluče v strop, kde plno plísně je,

když roztahuje déšť své nekonečné nitě
a připomíná nám mříž širé věznice,
když němí pavouci v tmách tkají svoje sítě,
až v samých mozcích nám je napínajíce,

najednou začnou se zuřivé zvony třásti
a vrhnou k nebesům své hrozné skuhrání
jak bludní duchové bez domova a vlasti,
kteří se dávají urputně do lkaní.

- A duší stísněnou mi táhnou bez ustání
smuteční průvody bez bubnů, bez hudeb.
Naděje pláče mrouc a Uzkost, krutá paní,
svůj černý praporec mi vráží v zbitou leb.

Spleen II

10. listopadu 2006 v 1:13 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Spleen II
Mám více vzpomínek, než kdybych žil i věk.

Sám starý sekretář, kde v tuctu zásuvek
se básně, psaníčka a žluté soudní spisy
se svitkem kadeří a s účty spolu mísí,
chová míň tajemství než smutná hlava má.
Toť pyramida v tmách, toť krypta neznámá,
kde více mrtvých spí než ve společném hrobě.
- Jsem hřbitov, jehož tmy i měsíc hnusí sobě,
kde červi výčitky se plouží odevšad
a pouštějí se v ty, které jsem míval rád.
Jsem starý budoár, kde po koutech schnou růže,
kde tlí spoušť dávných mód, kterým nic nepomůže,
a kde pach flakonu, když začpí, otevřen,
ssají jen pastely a bledý Boucher stěn.

Nic není delšího než strašní dnové zimy,
když sněhem závějí jdou kroky kulhavými
a Nuda nesmírná, plod nezvídavosti,
se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti.
- Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly,
který, sám v pustině, se v hrozných píscích tulí
kdes prostřed Sahary vždy ponořené v mlhách.
Ztracená stará sfinx, zmizelá na mapách
a dávající se mrzutě do zpívání
jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.

Spleen I

10. listopadu 2006 v 1:12 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Spleen I
Syt všeho života, zlý Leden v rozčilení
svou urnu vylévá na zachmuřený svět,
na mrtvé hřbitova dští černý chlad a tlení
a na předměstí smrt a na tisíce běd.

Má kočka za kamny své místo stále mění
a ježí prašivý a na kost zhublý hřbet.
Duch pěvce starého jak fantom plný chvění
lká smutně v okapech a neví, jak by vzlét.

Zvon v dálce naříká, krb hvizdem doprovází
pláč chorých pendlovek, jimž v kostech zima mrazí,
a v kartách, vyrudlých a špínou páchnoucích,

v tom trudném dědictví po strýci hydropiku,
kluk srdcí s půvabnou a krásnou dámou piků
si spolu šeptají o mrtvých láskách svých.

Puklý zvon

10. listopadu 2006 v 1:11 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Puklý zvon
Je sladkobolno snít za zimních večerů
a slyšet u krbu, kde bliká plamen v kouři,
jak dávné vzpomínky se rojí v etheru,
když zazní klekání a v mlhách dlouze bouří.

Buď blahoslaven zvon s tím statným srdcem svým,
přes stáří těšící se stále plné síle
a burcující svět svým hlasem nábožným
jak starý válečník, pod stanem bdící čile.

Mně duše pukla však, a když chce za svých běd
do chladu noční tmy své písně někdy pět,
zní její slabý hlas jak chrapot bojovníka,

který v své bezmoci nad mořem krve vzlyká
a v zapomenutí pod kupou mrtvých těl
za strašné námahy bez hnutí zmírá, žel!

Veselý mrtvý

10. listopadu 2006 v 1:09 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Veselý mrtvý
V krajině slimáků, uprostřed pustých lad,
chci sám si vyrýt hrob, kde složím staré kosti
a budu v pohodlí a v zapomnění spát
jak žralok v hlubině v své štástné nečinnosti.

Já nemám závěti a nemám hrobky rád;
než prosit o slzy svět známý falešností,
chci spíš si krkavce za živa zavolat,
aby mi pouštěli vší žilou bez milosti.

Ó hluší červové, vy slepí druzi tmy,
veselý mrtvý sám se bere za vámi;
sem, epikurejci, vy milí syni tlení,

bez každé výčitky k mým troskám pojďte blíž
a rcete, může-li být jaké utrpení
pro tělo bezduché a víc než mrtvé již?

Na prokletý hrob

10. listopadu 2006 v 1:08 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Na prokletý hrob
V noci-li dusné, zamračené
slov Krista křestán vzpomene
a v rozvalině opuštěné
zahrabe tělo slavené,

v čas, kde už cudné hvězdy všude
zrak přivírají hasnoucí:
v tom místě zmije rodit bude
a příst tam budou pavouci.

Rok celý uslyší váš sluch
nad hlavou, kterou proklel Bůh,
žalostné vytí vlčí smečky,

hladových čarodějnic rej
a chlípných starců hnusný frej,
ničemů zatvrzelých léčky.

Hudba

10. listopadu 2006 v 1:08 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Hudba
Já hudbou častokrát jak mořem jímán jsem.
Ke své hvězdě matné
pod stropem temných mlh či čirým etherem
odeplouvám chvatně.

S plnými plícemi jak plachty vzdutými,
pevně vzpřímen stoje,
já zlézám kopce vln, které noc halí mi
svou tmou pod závoje.

A cítím v sobě plát žár vášní plachetnic,
když kol orkán duní,
a dobré vanutí a vzteklá bouře hřmíc
houpají mě tůní.

- Žel, někdy obráží svou klidnou hladinou
beznaději mou!