Mršina

22. října 2006 v 6:57 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Mršina
Co jsme to viděli to letní jitra boží.
vy moje Lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohu zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena,
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéc hned
a vrátit Přírodě, co spojovala v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslojakn vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované v sítě
a natřásané o překot.

Tvar mizel, spíše sen, nic nežli skica matná,
dlouhými časy otřelá
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se, nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězda očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bobem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, kráska, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hermiona-Nikola Hermiona-Nikola | Web | 28. července 2008 v 21:32 | Reagovat

Znám jí trošku jinak....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama