Říjen 2006

pain ...

29. října 2006 v 20:18 | I´m dying ... |  my feelings ...
citim bolest ... je mi to vsechno hrozne lito .. dneska jsem tomu fakt verila ... ze to vyjde ... a nic ... proc ja musim bejt tak naivni ...
jako krava sem se oblikla ... a cekala ... pul sesty .. sest .. pul sedmy ...
nic ...
a ted on se krasne bavi ... a ja tu sedim a tecou mi slzy ... jako vzdycky ...
nezaslouzi? .. terezko .. je to fuk, jestli zaslouzi nebo ne ... stejne uz to na vsem nic nezmeni .. uz se na tom nezmeni nic ... celkem je to vsechno rok .. a za rok nic nezmizelo ... nezmizi ani ted ...
nejhorsi na tom je ... ze i kdyz mi dneska tekly spousty slz .. tak ted uz je mi to fuk ... a stejne je to jako vcera, predevcirem ... mam ho rada a hotovo ... tohle klidne vymazu ... za jeho dalsi usmev ...

unicorns 2

27. října 2006 v 19:33 | I´m dying ... |  pictures of unicorns ...

loneliness 1

27. října 2006 v 10:16 | I´m dying ... |  loneliness ...
my favourite picture ...

Balkon

22. října 2006 v 6:59 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Balkon
Ó matko vzpomínek, ty moje paní paní,
ty moje starosti, má slasti veškerá,
vzpomínej na krásu našeho milování,
na kouzlo ohniště ve chvilce večera,
ó matko vzpomínek, ty moje paní paní!

Za tichých večerů se září krbu v tmě
a na mém balkoně pod růžovými mlhami
tvé srdce hřálo mě a tvůj prs sládl mně.
My sobě říkali, co bude žít vždy s námi,
za tichých večerů se září krbu v tmě.

Za horkých večerů jsou slunce čarokrásná
a prostor hluboký a srdce mámivé.
Když jsem se nakláněl nad tebou, kněžno jasná,
jako bych dýchal to sám parfum krve tvé.
Za horkých večerů jsou slunce čarokrásná.

Noc houstla pozvolna tak jako tmavá zeď;
mé oči hledaly ve tmě tvé zřítelnice,
a já jsem pil tvůj dech, ten hořkosladký jed.
Tvé nohy klímaly v mých družných rukou sníce,
noc houstla pozvolna tak jako tmavá zeď.

Já vím, jak štěstí chvil sny vyvolávat lze si,
vidím svou minulost v tvém klíně laskavém.
Proč moc tvých nyvých krás bych hledal jinde kdesi
než v drahém těle tvém a v sladkém srdci tvém?
Já vím, jak štěstí chvil sny vyvolávat lze si.

Ty sliby, polibky a vůně vlasů tvých
vystoupí z propasti, střežící tmou, co tají,
tak jako, omyta v svých mořích hlubokých,
omládlá slunce zpět na nebe stoupávají?
- Ó sliby, polibky, ó vůně vlasů tvých!

Pohrobní výčitka

22. října 2006 v 6:59 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Pohrobní výčitka
Až, černá krásko, má, až budeš spát své roky
pod kryptou z mramoru v své věčné věznici,
až za svůj budoár a za svou světnici
mít budeš vlhký sklep a jámu s puchem stoky,

až balvan drtící tvou plachou hruď a boky,
teď v svůdném schoulení si mile hovící,
ti v srdci zastaví tep touhou bouřící,
svou tíhou poutaje tvé dobrodružné kroky,

hrob, věrný důvěrník mých nekonečných snů
- neb chápat básníka je hrobu povždy přáno -
v těch nocích bez spánku ti řekne v stálou tmu:

"Nač platno je to vám, má hloupá kurtizáno,
že nepoznala jste, proč vlastně mrtvý štká?"
- A červ ti zhrýže tvář tak jako výčitka.

Vampýr

22. října 2006 v 6:58 | I´m dying ...
Charles Baudelaire
Vampýr
Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,
tvrdě jak stádo běsů z pekla

v zdeptanou duši přišla sis
uchystat pelech z nářků jejích,
nečistá, která jako bys
byla můj řetěz na galejích,

pijáku sklenka odňatá,
a hráči hra, jež nevychází,
mršina černým červům zkázy -
buď prokleta, buď prokleta!

Prosil jsem rychlé ostří dýky,
škemral jsem u ní o volnost,
jedu se zapřísahal díky,
když překoná mou zbabělost.

Nadarmo! mrzký jed i dýka
mě odmrštili s posměchem:
"Jsi hoden svého žalářníka,
jsi hoden zůstat otrokem.

Hlupáku! kdybys po svém slovu
byl námi zbaven zajetí,
tvé polibky by vzápětí
vzkřísily mrchu vampýrovu!"

De profundis clamavi

22. října 2006 v 6:58 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
De profundis clamavi
Má Lásko jediná, tvůj cit si vyprošuji
z dna temné propasti, kam srdce spadlo mi.
Toť vesmír pochmurný, kde obzory se tmí
a kde jen rouhání a hrůza nocí plují.

Půl roku plane s hůr mdle slunce nehřejíc,
a pak se s nich jen tma půl roku snáší dolů;
toť země pustější než krajina kol pólu,
kde není žádná zvěř, les, zeleň, potok, nic...

Na světě není nic, co hrůzou předčilo by
to slunce ledové a plné kruté zloby
a tu tmu nesmírnou jak Chaos s temnem svým;

já osud závidím i tvorům nejnižším,
ti v spánek bezduchý, snů zbyti, pohrouží se,
jak času přadeno tak zvolna odvíjí se.

Mršina

22. října 2006 v 6:57 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Mršina
Co jsme to viděli to letní jitra boží.
vy moje Lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohu zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena,
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéc hned
a vrátit Přírodě, co spojovala v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslojakn vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované v sítě
a natřásané o překot.

Tvar mizel, spíše sen, nic nežli skica matná,
dlouhými časy otřelá
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se, nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězda očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bobem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, kráska, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.

Had, který tančí

22. října 2006 v 6:57 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Had, který tančí
Jak vidím rád pleť tvého těla,
krásko lenivá,
jakoko by zrcátky se chvěla
třpytně měnivá!

Na hloubkách účesu, jenž dýchá,
ostrých vůní pln,
na vonném, bludném moři tichu,
hnědomodrých vln.

Jak loď; jíž ranní větry daly
náhle procitnout,
mou duši pod nebesa v dáli,
snivou, nese proud.

Tvé oko všechno z nitra tají,
mírnost jako zlost,
v něm zlato s železem se spájí
v chladný lesklý skvost.

Když v taktu, krásná nonšalancí,
kráčíš - řeknou snad,
na konci hole že se v tanci
pohupuje had.

Pod břemenem tvé líné vůně
dětská hlava tvá
se jako rozmazlené slůně
mile kolébá,

tělo se kloní, prodlužuje
jako křehká loď:
s boku se na bok převaluje
s ráhny v pěnách vod.

Když jako vlna, která vzrůstá
z ledů tajících,
stoupajíc šťáva plní ústa
až po kraj zubů tvých,

myslím, že s českým vínem piji
trpkost vítěznou,
tekutá nebesa, jež sijí
hvězdy v duši mou.

Sed non satiata

22. října 2006 v 6:56 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Sed non satiata
Ty božstvo podivné, tak temné jako tma,
páchnoucí tabákem a pižmem pomíchaně,
ty dílo obiů, těch Faustů na savaně,
zplozenko půlnoci s vranýma bokama,

já radš než opium a hašiš modlo má,
mám elixír tvých úst a nedal bych ho za ně;
když táhnou za tebou mé touhy v karavaně,
tvůj zrak je cisterna, kde pijí hoře má.

Černýma očima, okýnky nitra svého,
dšti na mne menší žár, ztlum, běse, sílu jeho,
nejsem Styx, abych tě moh pojmout devětkrát,

nemohu, Megéro, se stálým ohněm v klínu,
abych tě udolal a ukojil tvůj hlad,
v tvém lůžku pekelném se změnit v Proserpinu.

Ó, já Tě zbožňuji

12. října 2006 v 16:27 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Ó, já Tě zbožňuji
Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.

Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná urkutnice,
pro který líbíš se mi, ještě více.

Vlas

12. října 2006 v 16:26 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Vlas
Ó rouno, bujně se až k šíji kadeřící!
Ó lesklé prstence! Mdlá vůně! Závrati!
Chci vzkřísit v alkovně, tmou noci černající,
dnes večer vzpomínky v té temné hřívě spící
a jako šátkem jí v ní budu mávati.

Afrika s Asií, žár jejich nyvých pouští,
vzdálený, daleký, již skoro mrtvý svět,
žije v tvých hlubinách, ty lese vonných houští!
Tak jako jiný duch po hudbě v dál se pouští,
můj po tvém parfumu se dává, lásko, vpřed!

Pojedu tam, kde strom i člověk, mízou kvase,
pozvolna zemdlévá horkostí podnebí.
Buď vlnou, strhni mě a nes mě, pevný vlase!
Ukrýváš třpytný sen, ty moře temnojasé,
o plachtách, veslařích a vlajkách na nebi:

hle, přístav šumící, kde se má duše spájí
opojným hlaholem, barvou a parfumem,
kde lodi po móru a zlatě sklouzávají,
vztahují paže z vod a dlouze objímají
svit čisté oblohy s tím věčným plamenem.

Pohroužím opile svou hlavu chtivou snění
v ten černý oceán, v kterém se jiný skryl,
a můj duch subtilní v objetí kymácení
se s vámi shledá zas - ó plodná zahálení!
- nesmírná hýčkání voňavých prázdných chvil!

Ó vlase modravý, ty stane spjatý tmami,
já v tobě nacházím modř nebe širého,
na březích porostlých tvým pýřím s kučerami
mě v divném spojení a pomíšení mámí
pach pižma, oleje a dehtu čirého.

Má ruka bude sít v tvou těžkou temnou kštici
perly a safíry po celý dlouhý věk,
abys vždy slyšela mou touhu zkoušející.
Jsi oasa, kde sním se zadumanou lící,
jsi tykev, ze které ssám víno vzpomínek?

Exotický parfum

12. října 2006 v 16:24 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Exotický parfum
Když večer v podletí, k snům oči přihmouřeny,
chtiv dýchám zvláštní pach na žhavém prsu tvém,
vídávám před sebou se vinout šťastnou zem,
mámenou nebesy se sluncem beze změny:

mdlý ostrov, uprostřed vod v svou lenost pohroužený,
rodící stromoví se sladkým ovocem,
a muže siláky, ač štíhlé v těle svém,
a přímé, bezelstné, div vzbuzující ženy.

Kouzelným končinám tvou vůní veden vstříc,
zřím přístav se stěžni a ráhny plachetnic,
znavených dosavad mořskými potulkami.

A parfum, linoucí se ze hřebenčíků,
který je v povětří a chřípí nadouvá mi,
v mé duši mísí se se zpěvem plavčíků.

Obryně

12. října 2006 v 16:22 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Obryně
V těch dnech, kdy Příroda, v svých vznětech věčně svěží,
počala každý den ke stvůrné rodině,
já v slasti kocoura, jenž před královnou leží,
bych rád žil, natažen u mladé obryně.

Rád patřil bych, jak duch a tělo rozkvétá jí
a za strašlivých her jí roste každým dnem,
a podle vlhkých mlh, jež v očích ženám vlají,
bych tušil, hřeje-li snad vášeň pod srdcem.

Po chuti běhal bych po horstvech jejích svalů,
svah jejích kolenou bych zlézal jako skálu,
a v létě, když by ji žár slunce zkolébal

a napříč nivami ji svalil s nyvou lící
ve stínu ňader bych jí pohodlně spal
jak tichá samota, pod kopci dřímající.

Ideál

12. října 2006 v 16:22 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Ideál
Nebude to vděk krás líbivých krasaviček,
zplanělé ovoce mrzkého století,
prst pro kastanětu a nožka pro střevíček,
jenž srdci, jako mé, by moh kdy hověti.

Ať má si Gavarni, ten básník chloros v květu,
cvrlikající houf svých špitálních krás dál,
já stále nevidím v těch bledých růžích květu,
jenž by mi připomněl můj rudý ideál.

Co chce to srdce zde, jak propast plné stínů,
jste, Lady Macbeth, vy, tak velká ve zločinu,
či ty, sne Aischylův, jenž rozvils v orkánu;

ty, Noci, dcero můr snů Michelangelových,
točící pokojně, v polohách zraku nových,
své vnady hnětené pro ústa Titánů!

Krása

12. října 2006 v 16:21 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Krása
Jak sen, sen z kamene jsem krásná, smrtelníci,
A prs můj, o který se zraní každý z vás,
Vždy inspirovat zná básníka láskou bdící,
Věčnou a oněmlou jak jsoucí hmoty jas.

Sfinx nepochopená, v azurovém trůním zlatu;
S úbělem labutí já poutám citů sníh
A nenávidím vše, co křivky přesouvá tu,
A nikdy nepláči a nikdy neznám smích.

Básníci přede mnou vhrouženou do gestace,
Již zdám si půjčovat od nejpyšnějších soch,
Za přísných studií prožijí věk své práce;

Vždyť k fascinování těch milenců, když vkročí,
Mám čistá zrcadla, v nichž zkrásní věcí sloh:
Své oči široké, s věčnými třpyty očí!

Ztrestání pýchy

12. října 2006 v 16:21 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Ztrestání pýchy
Když teologie - v tom skvělém čase -
ještě svou živostí a silou pyšnila se,
prý jeden z doktorů, jenž z jejích velkých byl
- když srdce lhostejných však nejdřív znásilnil
a v jejich propasti jim pohnul nocí tmavou,
pak přehnal to a dal se za nebeskou slávou
divnými stezkami, jež neznal ani sám
(jen čistí Duchové snad chodívali tam) -
jak člověk zděšený z té osamělé výše
se kdysi rozkřičel v své pekelnické pýše:
"Chuděro Ježíšku, já kdybych býval chtěl
být ne tvúj obránce, ale tvůj nepřítel,
ne sláva, hanba tvá by vystoupila v ceně
a ty bys zůstal jen to směšné lidské štěně."

Ještě v tu chviličku mu rozum náhle zhas.
A toto slunce jak by zastřelšerý pás.
Chaos se vevalil, kde rozum míval vládu.
Ten kdysi živý chrám, s bohatstvím svého řádu,
pod jehož klenbou dřív se skvíval lesk a moc,
se náhle proměnil jen v mlčení a noc,
jak hrobka, od které už nikdo klíče nemá.
Byl v ulicích jak zvěř, jak štvaná tváře němá,
a když jak oslepen se vláčel po poli,
jaro či nejaro, mráz nemráz, kdykoli,
šeredný, špinavý, cár otřelého rýmu,
byl dětem pro smích jen, byl terčem jejich šprýmů.

Don Juan v pekle

12. října 2006 v 16:20 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Don Juan v pekle
Když vstoupil Don Juan v podsvětní vodní kraje
když svůj obolus byl Cháronovi dal,
žebrák z tmy, v pohledu vzdor Antisthenův maje,
do rukou mstitelských a silných vesla vzal.

Rozhalujíce šat, by uzřel ňadra zvadlá,
ženy se svíjely pod černou oblohou,
jak stáda, určená za oběť, aby padla,
vlekly se, bečíce mu dlouze u nohou.

Sganarel se smíchem teď mzdu svou páčil z něho,
zatímco don Luis všem mrtvým na březích
svým prstem třaslavým ukázal na zpupného
syna, jenž zneuctil na jeho skráních sníh.

Po boku Elvíru, ve smutku, vyschlých lící,
měl tento milenec i manžel neblahý,
zdále se, že mu chce naposled, cudná, říci
o úsměv, v němž by hřál jas první přísahy.

Zatímco ve zbroji stál u kormidla zpříma
a krájel černý proud kamenný velký muž,
on o kord, klidný rek, opřen a před očima
brázdy vln, neráčil vidět nic, panic už.

Člověk a moře

11. října 2006 v 21:12 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Člověk a moře
Vždy, volný člověče, rád moře budeš mít!
Máš v moři zrcadlo, zahlédáš duši svoji
v tom rozvíjení vln, které se věčně rojí,
a tvůj duch nemůže míň hořkou tůní být.

Rád zahloubáš se do svého zpodobnění,
očima, rukama je bereš v objetí,
a srdce nejednou bez tepu ztichne ti,
když ozve se ten pláč, tak těžko k utišení.

Jste oba záhadní a oba mlčíte;
on nikdo, čověče, tvých hlubin neprohlédl
a clonu s tajů tvých, ó moře, nepozvedl,
jak svoje tajemství žárlivě střežíte!

A přece od věků se potíráte v klání,
bez každé výčitky a každé milosti,
jak máte řež a smrt oba dva v libosti,
ó věční sokové, ó bratři rozhněvaní!

Cikáni na cestách

11. října 2006 v 21:11 | I´m dying ... |  Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
Cikáni na cestách
Věštecký snědý lid s plameny v zřítelnicích
se včera vydal dál, na zádech s robaty,
jimž skýtá, kdykoliv jen k němu vztáhnou rty,
vždy pohotový zdroj svých ňader klesajících.

Mužové mlčky jsou, ve výstrojích se skvících,
kol kár, kde rodiny se choulí pod šaty,
a oči těžké sny, do dálek upjaty,
pak želí přeludů před nimi prchajících.

Když je z bran doupěte zří cvrček kol se brát,
cvrkaje zesílí svou píseň nastokrát,
a dobrá Kybélé hned množí svoje věno,

dávajíc skále téc a poušti bujně kvést
před těmi poutníky, pro které všechny jest
království příští tmy dokořán otevřeno.